Naposledy
Je to úplně stejné, jako kdykoliv před tím: listuju nejnovějším číslem a počáteční radost pomalu vyprchává: vidím první překlepy, první "vypadnuté" titulky, informace, tuhle je něco navíc. Dolistuju až na konec a už nemůžu říct – příště, příště to bude stoprocentní. Příště už nebude, dokonalý časopis bude muset zvládnout J. A když si vzpomenu na J., tak mám zase radost, že časopis předávám do ruk nadšených a že mu bude dobře. A hned je mi zase smutno, že mi bez něj bude smutno a přemýšlím, co bych tak mohla ošéfredaktorovat:-)
A tak je Kmen moje druhé skautské předávání. K dvaceti volným hodinám po středisku (kam se poděly) přibude několik dalších desítek po obměsíční uzávěrce. Budu ženou s neskutečně mnoho volného času. Přijdu večer domů, uvařím si čaj, sednu si do houpacího křesla a budu si číst... a nebo příst. ... :-) Vážně mi to začíná dělat starosti. Každopádně až se odrazím, budu něco dělat pro sebe, omlouvám se za to sama před sebou, ale altruismus trošinku upozadím, snad. Možná bych se mohla naučit anglicky trošku víc než míň, možná bych se mohla víc pověnovat práci, taky bych mohla něco napsat, třeba do Googlu, mohla bych jezdit na bruslích a na kole o trochu víc, než teď... jo, měla bych si koupit kolo.
Mohla bych být trochu nezodpovědná, bez termínů uzávěrek a střediskových rad.
A mohla bych se sebrat a nemít strach z toho, co umím a nedělat vofuky před nabídkama, co se neodmítaj, jenže...
Každopádně: přečtěte si nejnovější Kmen, vpodstatě už ho celý dělala J. a moc se jí povedl!
Výzva nebo harakiri
Napíšu reportáž o akci, na které jsem nebyla. Taková novinářská výzva. Schválně, kdo to pak z časopisu pozná, že jsem tam nebyla;-) Je to výzva... nebo spíš neschopnost. Konečně jsem se přesvědčila, že neexistuje vždycky "kdokoliv", kdo "cokoliv" napíše. Nikoho jsem nepřesvědčila... přitom to tam muselo být skvělé a časopis je skvělý a nic. A já jsem asi moc tvrdohlavá, jednoduše chci ten článek v dalším čísle mít. Tak tam bude, njn.
Tak já to napíšu, bude to článek plný entuziasmu.
