~ evelina.ta ve vlnách

Fascinuje mě moře. Možná jen několik okamžiků s ním spojených, vzpomínek, které někdy přijdou, někdy ne. Bulharsko, rok 1983, s bráchou ve vlnách ... Evičko, drž se mě... spousta smíchu a soli úplně všude.

Máme za sebou několik dní na lodi Chiméra, občas jsem nevěděla, koho se držet, ale přesto to byl čas neuvěřitelně pestrý a krásný:

Delfíni, sumýši, rybičky, ježovkové schránky, hvězdice, sasanky, život v moři.

Lodě a plachetky, bílé plachty, zlaté slunce, modrá až přecházel zrak.

Čekání na vítr, plachtění na 6 uzlů, voda přes palubu.

Výhledy z ostrůvkových kopců, dvě kešky, kačenka na provázku za lodí, fíky, granátové jablko, nezralé olivy.

Bluesová harmonika a křaplavý hlas kapitána Vaška.

Východ slunce ze spacáku na přídi u ostrova Murter.

Výklady o typech motorů, plísních, hadí smyčce, hudebním vydavatelství, buddhismu, ...

Šest set stran Christensenových Beatles z norského Osla 60. let, Dva roky prázdnin do uší, Tři kamarádi z povzdálí.

Trogir. Kdysi v dešti, tentokrát v plném slunci. Nové náušnice:-)

Moře. Hukot. Ticho šumění.

Klid i netrpělivost, napětí a zoufalství. Radost z větru ve vlasech.

Blízkost i vzdálenost na malé palubě.

Radost ze života. Radost ze zážitku. A taky vděčnost a pokora. Myšlenky chycené do smyčky, aspoň na týden.

Krásná dovolená. Splněný sen.

Přišlo mi to nemožné, ale zároveň senzační. Vyjet si odpoledne k Sázavě a splout ji pěkně po vlnkách do Pikovic.

Nakonec to bylo zcela jednoduché, od pracovního stolu jsme u vody byli "za chvíli" – něco kousek přes hodinku. A jelo se. Vody tak akorát, aby to jelo, díky podvečerní hodině žádní vodáci, žádné lodě. U Brejlovce ještě natočili i pivo a  voda plynula a hladila.

Tak kdyby "jet vodu" znamenalo takovéhle šploucání, jsem nadšená!

Z Pikovic za 40 minut vláčkem v Praze, neuvěřitelné!

Kromě historky s pračkou začalo jaro dvěma výlety, které se možná tvářily ještě trochu zimě.

S maminkou jsem si užila lázeňských procedur v Třeboni: slatinná koupel, bublinková koupel, bylinková koupel, masáže, sauna, bazén (s vodou, ve které se potíte), pár kešek navrch a několik centimetrů sněhu v lázeňském parku k tomu. Doufám, že v důchodu budou lázeňské kolonády mým druhým domovem, jen teda doufám, že spíš rozmařilým, než klinicky nutným...

fotky

A Mau (dvě vydání v jednom) vymyslela výlet na poslední chvíli (viz dvě vydání v jednom). Původně jsme měly volnovat v Krkonoších, pak v Labských pískovcích u Bábinky a u lam a nakonec jsme byly ještě o kousek zapádněji skoro u Pravčické brány u Huberta. Jaro trochu podzimní, ale ticho, klid, ždáné osoby, žádné starosti, noční filmy, u kterých nevadí, že v půlce usnete, pozdní vstávání, spánek, procházky těhotenským tempem... Radost.

fotky

Určitě každý z nás v nějakou chvíli úplně nevěřil, že to myslíme vážně. Každopádně podporováni pochybavačnými pohledy a poznámkami ostatních jsme navzdory počasí pod psa vyrazili směrem vrchol. Po sjezdovce, v plýskanici,  já čím víc k vrcholu, tím větší zaječí úmysly, P. s větší dávkou energie a hopsáním vhůru, O. s přimrzlými prsty k GPS. Každopádně vrchol byl zdolán a co víc, zpáteční cesta na odpadkových pytlích byla NEUVĚŘITELNÁ. Kam se hrabe výlet na Kokořínsko! Stálo to za to.

I když v úterý bylo vážně o dost lepší počasí. Jo a taky nám utekly ty nejzajímavější přednášky, i když jsem to původně vyhodnotila jinak. Njn.

 

Tady jsou fotky od Kamči.

Kdo přesně vyhrál se neví, ale nejvíce bodů získala Stáňa.

Zapomněla totiž v Brodě spacák.

Další body získal Rychlík s myší, která mu snědla krůtu.

Jisté bodové ohodnocení si odnesla i indická Barka, která se na Silvestra ujala role hostesky Báry.

Kamča měla tradiční skóre za dovezené máslo, marmeládu a med uschovaný z předminule.

Bidlo, respektive jeho maželka Čerta, dosáhl značně předního umístění s trubičkami s karamelovým krémem... ale záhadně rychle zmizely...

Bez bodů zůstal Kubík Trhač, který si nedokázal najít nového pána bez prkýnek.

Mně také žádné body nikdo neuznal, dokonce ani za prímové slovo "očunit" ve scrabble, to je život...

Úplně mimo pořadí zůstala pumpa, která na Silvestra vypověděla službu, aspoň to bylo romantické:-)

Do soutěže se zapojil i místní K. Klostermann se šumavskou matkou a chudákem zavátým Matesem... a hlavně tou boubelatou dcerou.

Nejvíce bodů získalo počasí a Alpy, které byly každé ráno v přímém přenosu.

Takže vítěz by tu přeci jen byl...

Šumava je vždycky krásná a neopakovatelná, jojo.

Vloni touhle dobou jsme se párkrát sešli s Janem, abychom spolu vytvořili článek o Arménii a Home Care Projectu Archy pro Roverský kmen. Jan je člověk plný nadšení a to celkem úspěšně přenáší na své okolí. A proto, když mi v zimě volal, že dává dohromady další podzimní misii, příliš dlouho jsem neváhala. Nakonec jsem si hodila korunou a zaplatila letenku, naplánovala očkování, oprášila Paduhu a začala se těšit.

Seděli jsme na jerevanském letišti, kolem třetí hodiny ranní, obklopení dalšími tichými cestujícími. Nás šest tu podřimovalo, tu zamyšleně hledělo přes uplakané letištní sklo, bloumali jsme halou a začali si připouštět návrat. Dal se s námi do řeči vedle sedící mladík. Kazach, voják, vracející se z mírového cvičení NATO v Jerevanu.

"Proč nepomáháte v Africe, slyšel jsem, že tam je třeba hodně pomáhat." Navrhl nám po krátkém exkurzu do našich uplynulých tří týdnů v Gjumri a Náhorním Karabachu.

Pomáhali jsme v rámci Home Care Projectu sdružení Archa babičkám a dědečkům v bývalém Leninakanu a pár dní si hráli s dětmi v zapadlé vesničce, kdysi obývané Azery, dnes Armény v Náhorním Karabachu. Snad každý den jsme vedli hovory, k čemu a zda je naše přítomnost zde dobrá. A když už ano, zda převažuje užitek pro ostatní než pro nás.

Daleko od domova a našich starostí jsme se proplítali životy starých i mladých "uvězněných" svými (národními) osudy v malé kavkazské zemičce. Jak říká Jan, pomáhat se má tam, kde je to třeba a tam, kde to dává smysl oběma směry. My se díky němu dostali do Arménie a možná to některé z nás vrátilo zpátky do Čech s očima otevřenýma a postrčilo snad i k návratu k "malým" pomocem.

A tak mi v uších zní ruská slova "Ja ždu vas" a vidím černé oči malé Zarvad a Nareka a babičky Azniv a sester Angin, Anuš a Any. A také myslím na článek Petra Koubského.

O Arménii samotné příště.

PS: 29. 10. je vernisáž výstavy o HCP v Táboře v Auritusu, v prosinci bude v u nás v knihovně, tuším v Modřanech...

Víkendová výprava se nakonec scvrkla na tři ženy.
Objevily jsme jasný šumavský axiom: Do kopce, Veverko, vždycky do kopce! Možno je doplnit ho dodatkem: Do Německa koukáš odkudkoliv.
Role v peletonu byly jasně rozdané a tak někdo najel jen tak tak potřebných 100 km k servisní prohlídce a jiný jich najel o dost víc (třeba věčným kroužením) a to jsme jely vpodstatě stejné trasy;-)
I přes zpočátku nevelký entusiasmus v ženstvu byly odloveny tři kešky a nakonec docíleno nadšení u jedné ze dvou "nekačerovských" třetin výpravy.
Kvildská pekárna je pořád nejpekárnovatější, hotel na Bučině pořád nepremává, sjezd z Černé hory i do Kvildy je úžasný a cíl je vždycky ještě sedm kilometrů do kopce... to se ani v létě nemění. Louka na Mergartě je schovaná na JČLŠ a vypadá táborově jen co to jde.
Víkend vprostřed Šumavy... to se to nechtělo zpět.

S přáteli kolem Archy jsme strávili víkend v Jablonném v Podještědí. Hostili nás bratři dominikáni, kteří se rozhodli podpořit arménský "Home Care Project" nejen prezentací výstavy fotek a osudů babiček a dědečků z Gjumri (bývalý Leninakan). Přijali nás na dva dny do svého společenství, čímž u mě padla představa dogmatického řádu, ze kterého vzešlo Kladivo na čarodějnice. Člověk má v sobě spoustu mylných hradbiček.

Pár obrázků tady.

Výlet do Vídně byl dlouho naplánovaný, ale jinak neplánovaný. Co nakonec: jet do Brna nebo do Vídně, vždyť je to jedno.
Naším cílem byla výstava Monet bis Picasso v galerii moderního umění Albertina. Vzhledem k tomu, že jsme vyráželi už v pátek ráno s nedělním návratem, čekaly nás nějaké přidané hodnoty.

Malininy fotky 

Závěrečné ranní sjezdy dolů z Bučiny na Kvildu mám moc ráda. Připadám si asi tak, jako když jsem onehdá jezdívala s kapelou a nosila jsem housle. Člověk vypadá na to, co není. A tak si vychutnávám pohledy běžkařů v kosmických oblečcích hrnoucích se vzhůru na naše kletry a snažím se chytat občasné poznámky. Dnešní o svítání ve stanu byla obzvlášť vypečená.

Chápu, že málokoho napadne, že se na vymetené Bučině nachází chaloupka z poloviny pěkná a z poloviny odemčená, zadýmená petrolejkami, kde se při čištění zubů otvírají výhledy na Alpy. Ne nadarmo se vedle stojící hotel jmenoval za první republiky "Alpenblick".

Letošní Šumava byla mírně klistrová, s občasnými výjezdy do jara a na trávu, s absolutně omodřinovaným levým kolenem... nevím, proč jsem aspoň jednou nespadla na štěrku na pravé... ach ten telemark:-))). Svého sluchu nutně došly tradiční šumavské pověsti, vedli tentokrát vodníci a "veliky, valiky".

A abych dostála knihomolství, po večerech a ránech padla Kreutzerova sonáta, tentokrát od Tolstého, zase jiný zážitek než na podzim.

PS: Alpy lze při troše štěstí odchytit na webkameře

fotky od Kamči

Víkend utajovaný před kamarády vegetariány, buddhisty a étericky založenými bytostmi... kajícně se přiznávám, ano, byla jsem tam a bylo to výborné.
Pašík padnul a změnil se ve flákotky, jitrničky a jelítka, škvarky, ovárek a hromádku kostiček. Člověk žasne, v co všechno se během dne čuník může proměnit.
K duhu se počítá pár známých viděných jen párkrát do roka, vyhlídka z mlýnské půdy (...úplně, nevím, zda se tam smí...) a z kopce nad Mlýnem, výhružná SMS, že budu "zkatalogizovaná", jedno zjištění a jedno rozhodnutí, dočtení Šulcovo "Dva proti říši" a krásné počasí.
(PS: přiznám se, že kdybych se na "výrobu" každého řízku měla dívat a účastnit se jí, tak se bez něj obejdu... ach ten alibismus.)

Vrtovo fotečky

Dobrá knížka. Šumava. Praskající oheň v kamnech.
Neuvěřitelná konstelace se stala o víkendu skutečností. Po očistě naší chaloupky a výletu přes Knížecí Pláně jsme se večer sesedly v tichém čtenářském kroužku. Každá u jedné petrolejky, každá s jinou knihou. Kamna topila o sto šest a tak jsme vytápěly Šumavu a přilehlé okolí.
A tak budu mít Kreutzerovu sonátu navždy spojenou s totu chvílí. A těším se na Beethovena, Tolstého i Janáčka.
Kamče patří dík za zprovoznění petrolejek a Stáně za hlídání ohně...

Podzimní den tak akorát. Žlutého a červeného listá přehršel. Šustění pod nohama a sluníčko na zádech. Z Kalvárie je Banská Štiavnica jako na dlani. Seznam těch nej měst rozšířen na počet pět.

Seděli jsme na svahu sjezdovky a vedli kuloární řeči. Pod náma v hotelu se vedly konferenční řeči a ještě níž a dál se třpytila Liptovská Mara. Nad náma v nedohlednu vrchol Chopku. A svah byl měkký jako z mechu a kapradí. Barevný podzim kolem. Vzpomněla jsem cestovní kancelář PaKo a především našich slovenských návratů kdysi před deseti lety, kdy Mara bývala tečkou za okenním sklem ujíždějícího vlaku.

Letošní léto je nějaké přiliš rychlé. Vždycky mi chybí tak den mezi realitami různého druhu. Každopádně ještě že tak, aspoň se cvičím v logistice převážení spacáku, pohorek a ešusu. Výlet do Londýna se ale tomuhle vybavení vymykal, i když taková KPZ... člověk nikdy neví.

(PS z 11. 8. 2007: už je pár fotek na Picase.) 

Vloni jsem na Osvobození zevlovala na Šumavě, bylo krásné počasí, ale kolem Zlaté studny ještě regulérní, i když hodně mokré, běžkařské stopy. Letos jsem zevlovala v Praze, bylo pošmourno a trochu pršelo. Nejprve jsem si chtěla vyjít aspoň na Vítkov, ale z různých důvodů a ohledů jsem si nakonec vyšla "jen" věž svatého Mikuláše na Malé Straně. Trochu, abych zkontrolovala komín od věžního bytu, o kterém tuhle mluvil Martin, trochu kvůli kostelu samotnému. Kvůli svatému Xaveriovi a Arbesovi, Škrétovi i kryptě, kde býval archiv. Na ochozu jsem byla sama, pršelo a byl to divný pocit vědět, že odtud se pozorovaly životy těch druhých. Ale pohled na malostranské paláce a Karlův most... ojojo, výšiny, nádhera... i za májového deště.

na Velikonoce jsme s Jouzou a Vrtem navštívili Barču a Miguela v Irsku

Už je to víc než měsíc, BuBáky už stihla navštívit i Véňa s Petjou a Barčiny rodiče, tak aspoň pár poznámek pro úplnost.

A díky pro B a Mgl.

Podnikla jsem dneska drobný polední výlet do útrob Malé Strany. Vodítkem mi byl průvodce Dana Hrubého a Honzy Šibíka z Reflexu 51/2005. Moje prozřetelnost v archivaci je prostě bezchybná;-)

Vzala jsem to od mlýna (dnes se roztočilo kolo!) přes Kampu k Lužickému semináři, Míšeňskou, Mosteckou, Tržištěm nahoru a Vlašskou do Petřínských zahrad... třešně kvetou o sto šest a vyhřívalo se tam náramně. Každopádně úvodník, ani nic dalšího mi do klávesnice nepřišlo. Hlava vymetená stejně jako obloha... prostě paráda.

A tak je mi pár okolních domů zase o něco bližš. Nejvíc mě potěšil domek Cyrila Boudy, jehož grafiku jsem si bez dovolení vypůjčila na PFko.

Není to už jako dřív. Jezdíme autem, s notebooky a nepřítomnost elektriky nás dokáže přiměřeně zaskočit. I tak to stálo za to.

Fotky od Lojzy.  

Nečekaný výlet zařídili H+E (DÍKY), kteří vyhráli bezplatné vouchery na zpáteční cestu do Bcn autobusem společnosti Eurolines. Oni je nemohli využít a já je tedy zdědila. Bylo třeba vyjet tak, aby se návrat stihl do 15. prosince. A tak jsme s Péťou vyrazily na "hurá" výlet do Španěl, 8. – 13. prosince 2006.

Bloumala jsem o víkendu Novohradskými horami. Znáte pohled z Dobré vody do Třeboňské pánve? Za zády skvostné baroko a před vámi celé krásné jižní Čechy. V plných barvách zlatých buků, jírovců, bříz a dalších listnatých zlaťáků. Pro tenhle pohled stojí za to vracet se sem a říkat si ... nejpozději za rok znovu. Miluju podzim a básně Jana Skácela, možná proto, že je z obojího trochu smutmo.

V srpnu 2006 (18. 8. – 27. 8.) jsme s Kamčou a Stáňou podnikly výlet do Bulharska. Rozhodnutí to vpodstatě bylo nečekané a zároveň dlouho plánované, i když co se cíle cesty týče, několikrát se výrazně změnil. Nakonec jsme tedy ve třech vyrazily na Balkán do pohoří Rila.

Fotky najdete tady.

Možná jste si všimli, že se to tu teď tak trochu hemží Toskánskem. Z části náhodně, z části jednoduše pro nedávnou zářijovou cestu do severní Itálie.
Po roce návrat na některá známá místa. Ve Florencii na mě vyskakovaly myšlenky z loňského září, ale nostalgie na mě moc neplatí;-)
Možná proto, že jsem dlouho váhala s rozhodnutím, zda jet nebo ne a že jsem se nestihla ve shonu ani moc těšit, se mi pět dní s Bárou, Vrtochem a Josefem moc líbilo.
Vrt už to všechno pěkně zaznamenal a na místě vyfotil.
Objevem pro mě byla melounová zmrzlina;-)

The autor of the fotos is Minh Kamila´s colleague in postgraduate studium at Czech University of Agriculture. Another fotos by Ali here

Na vandru v létě 2004 do okolí šumavského Trojmezí jsme si s Kamčou a Stáňou řekly, že pojedeme na vodu. To, když jsme na Soumarském mostě sledovaly nasedající a juchající vodáky. Uskutečnily jsme to až letos, teď o víkendu.

Některé krajiny jsoou lidem bližší.

Vidím to úplně zřetelně. Šumava... třeba někde u Svinných Lad nebo jiných Lad. Chaloupka. Ovečky. Kolovrátek. Stav. Škoda, že je 21. století a některé sny jsou nějak neuchopitelné.

Jak se jezdí do Kutné Hory a po Znojmě.

Zevlovat nás naučil Zaremba. Ne, že by nás naučil té činnosti, to nebylo nutné, ale naučil nás používat tento jiskřivý pojem. Onehdá jsme společně zevlovali na Prázdninách v Telči a šlo nám to náramně. O víkendu jsme tedy s Kamčou vyjely zevlovat do Pošumaví a Šumavy.

O šumavských klokanech a posunování kapesníků aneb, co se člověk nedozví na pomezí Labských pískovců a Lužických hor

O nejhezčím víkendu této zimy s pozdravem pro Kamču, Stáňu a Zdeňka.

Minulý týden jsem proběžkovala s několika známými a kamarády v Jizerských horách.

O víkendu jsem po delší době zavítala do svého oblíbeného města – do Olomouce. S Kamčou jsme navštívily Jitku v její neuvěřitelně krásné garsonce vedle památného Drápala, s týmem Fons Slovensko (viděli jsme se s Básničkou – aneb sraz Táboráků na Hané) jsme poseděli v mega cukrárně Opera (vzpomeňmě Karla Plíhala!). Radost mi udělal dlouhý rozhovor s Lenkou a Bohoušem, nejen nad Kmenem.

V září jsme s EU navštívily našeho spolužáka Honzu v italské Florencii

"Tak pověst nelhala, jsou tam a čekají, z hory se ozývá zlověstné dunění..."

Prodloužený víkend okolo 28.10.2005 jsme s Kamčou strávily na Šumavě. Splnila jsem tam úkol ze soutěže časopisu Roverský kmen – určila jsem si na mapě a poté navštívila památný strom ...