~ evelina.ta ve vlnách

Mám neuvěřitelně trhlé a senzační kamarády.

Víte, že mám svátek v červenci? Mým aliasem je Libor a svátek se slaví bojovkou a mejdanem.

Kdo nerozumí, nechť nepátrá, pár fotek tady.

Budu se tímhle večerem bavit ještě hodně dlouho, vážně a vážně moc děkuju, všem :-)

Přišlo mi to nemožné, ale zároveň senzační. Vyjet si odpoledne k Sázavě a splout ji pěkně po vlnkách do Pikovic.

Nakonec to bylo zcela jednoduché, od pracovního stolu jsme u vody byli "za chvíli" – něco kousek přes hodinku. A jelo se. Vody tak akorát, aby to jelo, díky podvečerní hodině žádní vodáci, žádné lodě. U Brejlovce ještě natočili i pivo a  voda plynula a hladila.

Tak kdyby "jet vodu" znamenalo takovéhle šploucání, jsem nadšená!

Z Pikovic za 40 minut vláčkem v Praze, neuvěřitelné!

Zaujala mě věta pronešená na Staroměstském náměstí partě turistů:

"Saint John Hus was a protestant ..."

Myslím, že průvodcovské licence by se měly více kontrolovat. Netvrdím, že jsem znalá církevní historie, ale toto?

Možná může být chyba v "maj ízi ingliš" :-) 

Stane se něco nepatrného a je tu. To se pak bojíš pohnout, mrknout, dýchat. Jen aby zůstala.

Je to jak čarování v dětství: když přejdu hranu pískoviště bez spadnutí, tak nebude k obědu španát... Třeba. Tak v dospělosti třeba necháš ujet autobus, protože ten pramínek kolem nosu zrovna přišel. A přitom víš, že je to jen v tvojí hlavě, protože žádný Boss ani Extreme, nic takového "tuctového" to není. Cítíš ji v rukách, i po umytí a na rtech.

Nepřebije ji ani nepřirozená nemocniční hygiena. Takže usínáš a čekáš, zda se objeví i ráno a zakazuješ si to nesmyslné dětské čarování, aby ten špenát k obědu náhodou nebyl.

Nebude. Jednoduše nebude.

"Tady je to jak na vesnici..." řekla jsem.

"Dyť povídám, že je tu krásně!" Přisvědčila J.

A před námi zlaté pole, nad ním honící se mraky před bouřkou, kolem domečky a vedle kostelík jak ze Šumavy.

A mně to nešlo na rozum, byly jsme totiž v Praze, kousek od metra Jinonice a to jsem ještě nevěděla, že krátká odpolední procházka bude príma výlet až do večera. V Praze. Neuvěřitelné.

Když jsem se učila na zkoušku ze středověkých českých dějin, stavily jsme se s Reé na autorském čtení Petra Šabacha na olomouckém knižním veletrhu.
Na rozdíl od doporučené četby ke zkoušce jsem knížky Petra Šabacha měla přečtené všechny.
Na rozdíl od studijní literatury jsem s sebou ale neměla žádnou jeho knihu.
Tu studijní jsem pro jistotu nosila často s sebou v domění, že to třeba nějak vynahradí její čtení...
Každopádně jsem tenkrát problém autogramu vyřešila suverénně. Bez řečí, za podpory Reé, jsem spisovateli nastavila Třeštíkovy Počátky.
Bez mrknutí oka je podepsal s poznámkou: "To by mě čert vzal, já se tu rozdat můžu, podpisy, rozumy, úsměvy rozdávám a Třeštík za to bere tantiémy." Přislíbila jsem, že si od Dušana Třeštíka nechám na oplátku podepsat zase nějakou Šabachovu knihu. Bohužel jsem to už nestihla.
Takže věnování mám jen jedno, tak ho v okurkové sezóně předkládám.
(A tu zkoušku jsem tenkrát udělala, Počátky nedočetla... teda ne v termínu a Šabachovy knihy už nehltám, ale ve vzpomínce je mám pořád ráda.)

Věk
Může vám být buď
- 1 rok
- 2 roky
- 3 roky
- 4 roky (jako Julince a Venouškovi)
- všem ostatním je OSM, což je něco jako ležatá osmička
(Dědečku a tobě už je veliké osm?)

Síla
- půl síly (nemůžu si obout botičky, obléct kalhoty je veliká námaha)
- veliká síla (přeperu dědu třikrát za sebou, ale na večeři nejdu)
- mám síly habaděj jedenáct (pozn. habaděj jedenáct je terminus technicus Vaclavismus) tzn. že dojdu pěšky z Blaňáku do Korandovky jen za malý úplatek :-)

„Jestli chceme stihnout začátek, měli bychom jít."

Rozesmálo jí to: „Hele, mně se teď nechce nic, natož, že bych něco měla. Ještě nemám dopitý kafe..."

Teatrálně a odevzdaně odhodil program filmů, lehl si na záda a přetáhl si mlynářskou čapku přes oči: "Tak až dopiješ, vzbuď mě."

Chvíli jí přišlo, že jí nic nechybí. U nohou jí ležel celý svět, filmový plakát dobrodružně stržený ze zdi hotelu, kelímek od frappé a on. V tu chvíli bylo úplně jedno, že je to jiný on. Pomalu se s tím začínala smiřovat.

„Hele," plácla ho do břicha, „nedal by sis něco malého?"

U stánku s nepřetržitým provozem koupil kus flákoty, podal jí tácek, ze kterého ujedl feferonku a pronesl: „Ty máš teda žaludek v tuhle hodinu..."

Bylo kousek po půlnoci a ona věděla, že i s tím kusem masa jí pořád kousek chybí. Kousek něčeho, co by tomu filmu dodalo červený koberec nebo globus. A nebo oboje.

"Neboj, teto, než se vdáš, to se naučíš."

Reagovala Julie na mou snahu vysmrkat jí.

"Ty, Julčo, a neměla bys to umět ty zrovna hned teď bez vdavek, ale už?"

Reagovala Julinčina teta.

"Evičko, ale něco se naučit přece musíš ... než se vdáš."

Teta Evička už jen vyslovila mnoho teček a radši četla další pohádku. Možná se moudří tou hnisavou angínou...

Je tu docela hodně místa. Každá postel má svou vlastní židli. Je tu víc zvuků, ale více se rozprostřou mezi poletujícími zavěšenými prostěradly.

Čísla na monitoru jsou stejná, odpozorovaně stejná, to vpravo nahoře začne při téhle hodnotě pípat, tohle odkapává tohle a támhleto hlídá tohle.

Opatrné pohyby stisků, pohlazení, otření jsou jistější a smířenější.

Místo klidu. Místo, kde je člověk nejsilnější z celého dne.

Pozorování víček, jakoby se čas o několik měsíců vrátil, zbytečné otázky, proč se ten běh zpět nedokáže protáhnout tak, aby se ten jediný okamžik nestal.

Zbytečné myšlenky, dobrou noc.

V motolské nemocnici mě zaujaly nenápadné cedulky "prostor ticha ve vstupní hale". V tu chvíli jsem spíš potřebovala nějakou skálu s ohlušujícím příbojem, kde bych mohla křičet až do umdlení.  I tak mě "prostor ticha" navedl zpět k Novému Dvoru, který znám od Maliny a pak z nedávného cyklovýšlapu.

Kdyby takový prostor ticha byl po ruce kdykoliv.

Klášter doporučuji k vidění, my měli navíc štěstí nečekané prohlídky, ale i bez ní to musí být zážitek.

Obrázek vede na další fotky od Zdeňka Tichého.

(A kdybyste měli možnost vidět dokument Majky Šandové – Prostor ticha, tak se o Novém Dvoře také dozvíte víc...)

Přeji hodně ticha...