~ evelina.ta ve vlnách

FALCONES, Ildefonso. Katedrála Moře. Praha : Argo, 2008. 534 s.

*** z pěti ;-)

dobrá recenze na www.lidovky.cz

aneb pračka je nevyčerpatelné (literární) téma :-)

Svou vlastní pračku radostně vlastním, jářku, 16 měsíců, to to letí. Jedním z nedostatků strašnického bydlení je fakt, že pračku není možno zapojit do odpadu, ale hadice se přehazuje do vany. Výhodou s tímto spjatou je fakt, že ač v prvním patře, nemám pod sebou další byt, ale společné schodiště.

Při instalaci pračky (díky Vindro, díky!) jsem urputně zaháněla myšlenku na hadici stříkající odpadní vodu všude jen ne do vany. Ale stejně jsem v koutku duše věděla, že už jen pro úplnost všech pračkových historek se to musí stát.

A přišlo to. Přiznám se, že za kalamitu nemůže neposlušná hadice, ale Mněéřa, která se po zapnutí pračky ani neobtěžovala hadici do vany nainstalovat. Zbytečné se ptát proč. A zbytečné ptát se proč prala na noc... A tak mě ráno budili pejskaři, kterým odpadávaly na hlavu kusy stropní malby ze společného schodiště. A víte, co udělá korková podlaha, když se na ní vyleje x litrů špinavé vody? A co říkají dveře, když se pod nima taková podlaha vzdouvá? A víte, jak se pozná, jak silné je přátelství mezi vlastníkem a nájemcem bytu?

A tak se jen ptám, je možné, aby "pračka story" nepokračovala? Možná bych se tohoto nekonečného příběhu i vzdala ;-)

Daleko víc si jich všímám. Kolik jich létá nad Prahou, kolik jich míří do vinohradské nemocnice, kolik směrem Střešovice. A při zvuku helikoptéry mě mrazí. Vidím salzburský helioport a vím, že rychlá filmová akce je možná jen na efekt pro diváky, protože jinak jsou manévry spíše razantní a jasně naučené, než s rozevlátými plášti lékařů.

A tak si říkám, kéž by některé ty vrtulníky letět nemusely.

Určitě každý z nás v nějakou chvíli úplně nevěřil, že to myslíme vážně. Každopádně podporováni pochybavačnými pohledy a poznámkami ostatních jsme navzdory počasí pod psa vyrazili směrem vrchol. Po sjezdovce, v plýskanici,  já čím víc k vrcholu, tím větší zaječí úmysly, P. s větší dávkou energie a hopsáním vhůru, O. s přimrzlými prsty k GPS. Každopádně vrchol byl zdolán a co víc, zpáteční cesta na odpadkových pytlích byla NEUVĚŘITELNÁ. Kam se hrabe výlet na Kokořínsko! Stálo to za to.

I když v úterý bylo vážně o dost lepší počasí. Jo a taky nám utekly ty nejzajímavější přednášky, i když jsem to původně vyhodnotila jinak. Njn.

Nějak mi poslední dobou nešlo číst. Usínala jsem v obložení různých knih a horkotěžko dočetla Maškarádu. Nezabíraly ani pohádky... A tak jsem bloumala prstem po svojí knihovně a pátrala, čím se nastartuju.

Nakonec to přišlo odjinud, tip mi přihrál Pu a já se tak dneska vydala s osobou nejpovolanější (s kolegyní z práce, která plní roli člověka, jenž v ČR přečte nejvíc knížek ročně... ona čte v práci (má to v popisu práce) a čte i po práci (protože jí to baví) a já jí to dost závidím... fakt!) do knihkupectví, kde se dá ze známosti získat 10% sleva.

Když jsem vyjevila, co si přeju a položila knihu vedle hodnotného Třeštíka a dalších výsostných knih, přeslechly kamarádky (knihkupkyně i knihovnice) moje nemístné pípnutí, že je to bestseller. Ale víte co, někdo si koupí flašku, někdo kabelku a já literární popík.

A o správnosti mého výběru v dané situaci mě přesvědčil i Pú: snad se ti to bude libit, je to takovy literarni popicek, ale docela dobry, myslim,
ma to spoustu hlubokejch myslenek, jako ze zena je apriori nastroj dabla... a tak :-D proste zivotni pravdy

Potřebuju něco, co unese a nemusí se nad tím moc přemýšlet. Co vyjevuje ty životní danost, byť historicky :-)))

Tak dám vědět, má to asi 500 stran:-)

Katedrála moře

Esterka oslavila svoje první narozeniny. Na počest téhle události začala chodit. Sama, bez cizí pomoci. O víkendu se ještě tvářila, že je z toho sama překvapená, ale už jistě běhá jak fretka. Myslím, že motivací jí byli jistě povstalci. Ti se jejích narozenin chopili sebejistě a neohroženě: svíčku za Eťku sfoukli několikrát a chvíli to vypadalo, že dáreček je snad kolektivní a ne Esterky. Kupodivu si dokázala houknout.

Esterce přeju nejvíc ze všeho zdravého tatínka, brzy...

Fotky z oslavičky.

Používám papírový diář a v posledním roce, dvou jsem se dopracovala k tomu, že mám pouze jeden a řeknu vám, má to mnoho výhod, netřeba nic synchronizovat, prostor na jeden den je jasně ohraničený (v prostoru i čase;-), nedojdou mu baterky apod. Leč nese s sebou minimálně i jednu nevýhodu. Pokud diář někde zapomenu, jsem bez starostí. I když...

Zjistila jsem včera večer, že ač jsem v Praze, tak diář zůstal v Táboře. Polilo mě horko, že jsem tímpádem pro nastávající týden úplně v koncích. Ale moje hlava mě dost překvapila, ta hlava, která běžně zapomíná cokoliv a o které se domnívám, že vše, co se napíše, pouští ven (věrna metodě GTD), se ukázala zcela nečekaně: naprosto přesně vím, co mám který den dělat ... zpaměti.

Začalo to na základce úkolníčkem, časem přejmenovaným na blbečníček a systémem sedmi pardálů (Kamčo, že to mělo nějakou roli;-).

Na střední se objevily řádné diáře, upozorňuju jednořádkové. Byly plné hlavně všeho skautského, možná občas nějakou informací o čtvrtletce z matiky doprovázené lebkou se zkříženými hnáty.

Na výšce jsme v době zkouškového období často vyráběli diáře ruční, je to zábavnější, než syntax nebo dějiny české diplomatiky, hm.

No a pak už se to těžko sleduje, protože: systém několika diářů podle práce a dosažitelnosti, kombinace Google Calenderu, papírového diáře, Palmu a stolního kalednáře mě asi před rokem dovedla málem k informační sebevraždě.

Pokorně jsem se vrátila k jednomu diáři z papíru a s tužkou v ruce. Tužek – barev používám tisíce, leč nemá to systém, ale vypadá to esteticky a sofistikovaně.

Každopádně, tenhle týden jsem bez diáře, ale ne bez starostí, všechno si pamatuju. Mám hlavu jako meloun a zjišťuju, že povinnosti delegované na papír mi nijak neulehčují (jak říká metoda GTD). Budu se nad sebou muset zamyslet.

A přehodnotit zaznamenávání úkolů, termínů apod.

A nebo se na všechno vyprdnout, vzít kolovrat pod páždí a vyrazit na jih. Juchú!