Plav!
Vstávání v šest a v sedm v Podolí. Ve vodě dřív, než si člověk stihne uvědomit, že je mu zima. Zkušební bazén a první komentář: "Holky, úplně bezvadný, vážně skvělý, ale nohy úplně blbě a ruce tak trochu..." A pak už to jelo. Aneb první hodina plavání. Díky B., která je luxusní sekretářka a umí zařídit úplně všechno:-)
Jít ráno na hodinu do bazénu, kdy nevíte, zda se víc potíte nebo topíte a večer jít běhat na badminton, asi jsem se spletla a řekla si, že je mi dvacet:-) Samozřejmě jsem zase prohrávala, samozřejmě jsem se trochu vztekala a samozřejmě mě to jako vždycky bavilo. Ale plácat pořádně, to se mi asi nestane. Ale vydařený den díky začátku a konci – to rozhodně byl.
Zjistila jsem, že mi na těchhle časech ráno a večer záleží víc než mezičase... a víte, co to má za následek, že se nesnažim a nestíhám. Pro jistotu jsem začala potřetí číst Stopařova průvodce. Don´t panic! A plav nebo běhej, hlavně se snaž... :-)
(A to vůbec nemluvim o tom, co všechno už vlastně dělat nemusím...)
Věčnost
Hledali jsme jednu knihu. Nejdřív byla dvakrát, pak ani jednou, pak jen v elektronické kopii. Pak se našla a všechno bylo jinak. Pořád trnu, že ve výsledku nebude sedět jedna a jedna, že bude na straně zdigitalizovaného něco přebývat a na straně papíru něco chybět.
Ale kolegyně smetla moje věčné stíhy a drobné sem tam problémy úslovím, které se stalo mým oblíbeným:
"Já vím, problémy... ale co je to proti věčnosti."
Tečka.
Knihovničtí netopýři
Přišel mi letní pozdrav z portugalské Coimbry. Stojí na něm:
Alo Evita! Posílám jednu barokní knihovnu v Coimbře. Díky dřevěnému obložení se v ní nedrží vlhkost a je tam stálá teplota, díky kolonii netopýrů tam není hmyz. To s těma netopýrama zvažte! :-)
O archivářských kočkách jsem už slyšela, ale o knihovnických netopýrech ještě ne... A nedá mi to nedodat, že pisatelka pohlednice jela do Portugalska vlakem (noc, den a noc) na konferenci o tom, jak tleje listí v potokách... K tomu to vedro v Portugalsku, možná je to celé trošku "surrealistické".
K., díky, Coimbra je na seznamu "budiž viděno" :-)
Pár cyklo postřehů
Na rohu ulice V Předpolí a Na Hroudě je vždycky nějaká paní, která velice pobouřeně podotkne, že po chodníku se nejezdí. Po prvé jsem se vylekala, že se to vlastně nesmí, po druhé jsem si říkala, jak moc jí tu asi překážím a po třetí jsem jí řekla: Ještě nejste tak při těle, abychom se sem nevešly obě a šlápla jsem na pedál. Netvrdím, že ta paní byla vždycky jedna a ta samá, ale ten roh ano.
Včera mě v Korytné honila doga. A černá navíc. Jedu, jedu a najednou přede mnou stojí tele. Říkám si, kde by se tu vzalo, tak ostřím a ostřím a říkám si, to je ale milý pejsek. Využila jsem jejího zaujetí okolo projíždějícím autem a bez pátrání po pánovi jsem se kolem ní nenápadně snažila projet. Ona se nečekaně, takovým elegantním stylem pohybu, vydala za mnou, žádný takový nějaký úprk "teď tě sežeru", spíš "to se jdu teda podívat, co se to tady plíží". Naštěstí se na rohu autobazaru, který asi hlídala (zvenku?), zastavila a já ten kopeček kolem tratě od strašnického nádraží vyjela neuvěřitelně rychle. Doufám, že tam nebude po každé, když tudy pojedu z badmintonu.
Na plánování tras na kole po Praze je dobrý onen tip od Kamči v kombinaci s Google mapami: vyhledávání tras pro pěší. Akorát ty prudivé paní a líné dogy tam nezohledňují.
Zvláštní trojice
