~ evelina.ta ve vlnách

Duo KOOP ke mně doputovalo oklikou z Finska přes Balabenku a Vysočinu. Vzhledem k jazzovému období, mě i přes přídomek "acid", nadchnulo. Texty jsou natolik jednoduché, že jim rozumim, úplně mě to sice neuklidňuje, protože jsou takové povahy, že bych jim radši nerozuměla.

Ale i tak vede Come to me a KOOP Island Blues ... ale to snad bez klipu... já pravděpodobně nerozumím umění, totiž.

Na některé věci mám jasný názor, není jich moc, ale stran komunistů ve vztahu k dějinám našeho státu si jsem naprosto jistá. Vděčím za to příběhům svojí rodiny, mnoha příběhům skautským, nepočítaně příběhům dalších a dalších z knih, filmů, rozhlasu. A jde mi z toho hlava kolem a mráz po zádech.

V neděli jsem se Zuzy zašly na výstavu Pražský hrad ve fotografii v době nesvobody (1939-1989). Fotky se mi líbily, i proto, že autory jsou např. Josef Sudek (mimochodem pár fotek jeho (ne od něj, ale s ním) visí teď v kavárně Montmarter), Ladislav Sitenský nebo Marie Šechtlová (z Tábora)... Zajímavé jsou fotky se státníky: objevují se všichni prezidenti ČSR (logicky mimo TGM), zahraniční státníci té doby: Castro, Gorbačov... další už nepoznám, pač jsem mladá.

Největším zážitkem byla bohužel hlídačka výstavy a její rozhovor s dalším (a po nás jediným) návštěvníkem Tereziánského křídla Starého královského paláce. Dřív než jsem se stihla do rozhovoru vložit, tak mě hlídačka uzemnila tím, že mě sprdla na dvě doby, že se letáčkem coby ukazovátkem dotýkám vystaveného exponátu, což navíc nebyla pravda. Jenže ona v intencích svého rozpoložení, podle mě, potřebovala někoho sprdnout. Dialog těch dvou byl ohranou písničkou: dřív bylo všechno lepší, není pravda, že se nemohlo cestovat, kdo chtěl, ten mohl, byly sociální jistoty, člověk nemusel nic řešit, bla bla, bla. Vedle těch fotek s nabubřelou minulostí to vypadalo obzvlášť pitoreskně. Napsaly jsme aspoň poznámku do návštěvní knihy.

Každopádně mám jasno a objednala jsem si další trička na www.dekomunizace.cz. A jestli ještě někde uslyším takovéhle řeči, tak se přemůžu, vrátím se do školních škamen, vykašlu se na celé osnovy dějepisu a budeme se učit o totalitních systémech 20. století každý rok pořád dokola. A ani Adam Novák z 1.B z poslední lavice mě nerozhází, budu pes.

Modrá a oranžová – barvy mého srdce. Oranžové manšestráky, triko s tigrem a modrý lyžařský svetr s norským vzorem, můj nejoblíbenější "outlet". Každopádně jsem neplánovala v něm vítat norskou delegaci v oblecích a na jehlových podpadkách. Ale, jak mě uklidnila M., jistě jsem byla stylová, ty norské hvězdy jsou vypleteny vážně výrazně. A za všechno může moje angličtina, protože si dokážu splést "Wednesday" se "čtvrtkem" a místo "rádo se stalo" říkat "never mind". No, nevadí, příště se polepším, jestli mi tedy po nákupu bruslí zbyde něco na něco více Norů hodného. Polepšení v angličtině asi nebude tak snadné.

Poučení navíc: Nemyslet si, že každý mail v angličtině je spam :-)

Jednou jsme s Mau vymyslely, že až nastane ta správná chvíle, založíme vydavatelství, kde bude vycházet samé intelektuálské čtení a Mau bude spravovat bulvár, který na to bude vydělávat, protože ten zbytek asi nikdo číst nebude. Ale bude nás to bavit:-)

Po nedávných zkušenostech si ale spíš myslíme, že si dáme inzerát: sestavíme knihovničku Billy poslepu nebo na počkání nebo tak nějak. Za večeři a vlídné slovo... možná i víc komerčněji. Včera jsme trénovaly obsah naší činnosti. Výsledek: knihovna stojí, ale usnuly jsme na vavřínech. V domění, že už to na podruhé máme v malíčku, jsme v některých krocích podceněly kreslený návod a musely jsme podnikat kroky zpětné. Každopádně: ke mně už se žádná skříň nevejde, takže trénování leda někde jinde.

Večer jsem zakončily "Dobrým ročníkem" a vůbec celý víkend byl prima. Počítá se k němu ještě "Václav" a pět nalezených kešek s Púem, skoro dohotovený Kmen a vůbec.

Kdyby tak za víkendem byl další víkend:-)

Napíšu reportáž o akci, na které jsem nebyla. Taková novinářská výzva. Schválně, kdo to pak z časopisu pozná, že jsem tam nebyla;-) Je to výzva... nebo spíš neschopnost. Konečně jsem se přesvědčila, že neexistuje vždycky "kdokoliv", kdo "cokoliv" napíše. Nikoho jsem nepřesvědčila... přitom to tam muselo být skvělé a časopis je skvělý a nic. A já jsem asi moc tvrdohlavá, jednoduše chci ten článek v dalším čísle mít. Tak tam bude, njn.

Tak já to napíšu, bude to článek plný entuziasmu.

Ida + Iva = jazz

Sobotní koncert mě chytl u srdce, možná malilinkato předčil Wise Guys ve vídeňské Konzertshalle těsně před Vánoci (ale pssssst ... a navic vídeňská akce vlastně nemá – ale nemá – srovnání). Hrál se převážně "populární" jazzový výběr, takže zněla jedna hitovka za druhou. Iva Bittová zaspívala i písně Niny Simone, které byly k slyšení v Tajnostech, Ida zase Georgii, střídalo se několik muzikantů, mezi nimi na basu i George Mráz (z Písku a z Tábora, emigrant z USA). Klavíristovi to i z 30. řady neuvěřitelně seklo a hlavně mu to výborně hrálo.

Pouštěla jsem si pak doma celou neděli všechno jazzové, co jsem našla. A tentokrát vedla zmiňovaná Nina Simon. "Love me or leave me" doplňoval padající sníh, který sice hned netál, ale rychlostí Prahy šmouhovatěl až do břečky. Někdy je i krásně lednová neděle podzimní a někdy je ráno smutnější večera. Njn.

Love mi or leave mi s textem a s Ninou.

Sluchátko jsem brala do ruky ještě v doznívajících myšlenkách z obědového rozhovoru nad financováním skautských základen a férovým prokazováním těchto nákladů. Z dlouhé představovací věty v aparátu jsem si vybrala pouze "ministerstvo" a "kvůli kontrole".

Absolutně ve mně hrklo, svým vnitřním zrakem jsem barvitě viděla kolonu ministerských vozů, které se jedou přesvědčit na všechny naše základny, jak proúčtováváme a nestíháme.

Duchaplně jsem vzápětí požádala o zopakování představení, čímž jsem paní na druhé straně drátu lehce znervózněla, ale já se aspoń přepla, že nejsme na ministerstvu financí, ale na ministerstvu kultury a že se volá kvůli Krameriovi.

Pohotově odpovídám: Ale my ho ještě nemáme. Moje glosa vyvolala absolutní ticho na druhé straně. Následovalo moje omlouvání, které mělo vyznít nějak přibližně: chyba není na vaší straně, mám jenom slabší chvilku, obvykle bývám celkem při smyslech...

Nakonec jsme se tedy dobrali toho o jakého Krameria jde a co se po mně chce... Celé to končí tím, že jsem telefonát končila s hřejivým pocitem, že je vše v pořádku. Ale s položením sluchátka mi došlo, že jsem právě přislíbila na konci března přečít asi 30, maximálně 40 projektů a posoudit jejich kvalitu, ve vztahu k žádosti o přidělení finanční dotace.

Myslím, že jsem opravdu měla slabší chvilku. 

NOVÁK, Jan. Děda. Praha : Jiří Krechler – bookman, 2007. 224 s.