Kafka
Pěna
Před vchodem do hospody ne příliš vysoké cenové skupiny se trochu zarazila: "Musíme jít zrovna sem?"
"Je to nejblíž a mně se tu líbí, " rozhodl a bez pochyb sešel několik schůdků do lokálu.
Byly asi dvě hodiny odpoledne a na ní to byla stále hodně rychlá situace. Neviděli se skoro rok a najednou volá, že má čas právě teď a právě jen na půl hodiny. Nenápadně se protáhla kolem kanceláře šéfa a vyběhla za ním ven.
Objednal si pivo, ona nervózně sodovku, chvíli mlčeli, pak se začal vyptávat. Co dělá ten, co tahle, kdo se oženil, vdal, odstěhoval, odcestoval... Automaticky vykládala fakta a pár doměnek o kdysi společných známých, až konečně zbyla mezera na otázku: "A co ty, kdo je Judita, o které se občas zmíníš v dopise?"
Nečekala, že to, co jí zajímá nejvíc, z ní nakonec vypadne tak snadno.
Napil se a otřel pěnu z vousů, které mu neslušely: "Budeme se brát, za měsíc."
V tu chvíli se jí propojila scéna stará asi 18 měsíců, snad si to uvědomovala jen ona, protože on začal mluvit o svém věku, o tom, co se dá rozpoznat hlavou, co srdcem a ani se na ní moc nedíval. Tenkrát se také nedíval, ale pěnu si utřel stejným pohybem, jen věta jako tečka zněla: "Chci být sám, ještě dneska se odstěhuju."
Jí se ta hospoda jednoduše nelíbila. Pomalu dopila vyprchalou sodovku.
