Průhledy
I.
Opřela jsem se o hřejivý radiátor. Nebyla už noc, ale ani ráno. Pravidelný čas, kdy mi někdo vypne spaní. Bosé nohy na chladné podlaze, hřejivý pocit v zádech. Otočila jsem hlavu do závěsu. Pohled škvírou do zahrady. Zasněženého jabloňového sadu. Pohádkové místo, takové přitahují vzpomínky, někdy nepochopitelné: "Ségra, někoho si najdeš nebo si tě nekdo najde, taky budeš mít kde a s kým bydlet."
II.
"Četla jsi Šotolovo Tovaryšstvo? To se odehrává tady, v téhle vesničce Šotola bydlel, podívej, támhle je moc pěkný kostelíček, je prázdný..." Krčím se, abych jej zahlédla zadním okénkem, silničky se tu tak kroutí. Barokní kostel bez věže, les jej z jedné strany úplně objímá. Barokni zašlá sláva. Pohled zpět. Pohledy zpět jsou tak bolestné.
III.
Jsme spolu nad krajinou. Na terase. On sedí, já postávám, občas se skrčím do podřepu, pořád se cítím nesvá. "Támhle jsou Pardubice a támhle Chrudim," mhouříme oči do prvního jarního slunce. "Stando, pamatuješ, jak jsme šli tenkrát ve Španělsku na východ Slunce?" ... Tiché mrknutí.
To je Košumberk.
Ráno
Rychle se balím, včera jsem k tomu nenašla čas a spíš odvahu.
Za ty tři týdny v Praze se tolik změnilo, spousta drobností, spousta drobných radostí.
Ale dohromady je to pořád smutek a strach.
A otázky: Evo, co ti je? Nic, vůbec nic.
Za chvíli jedeme, jeden z nás dvou po "nevímkolikáté" a já poprvé.
Kdo by nebyl rozjitřen: poprvé sanitkou, třeba i zahouká.
Příští destinace rehabilitační klinika někde v zakopaném, na dlouho.
Jak tak dny jdou...
... tak se mi zdá hodně věcí šejdrem, bude to asi únorem. Už aby bylo jaro a sluníčko i v Praze, nejen někde na zasněžených polích za horizontem.
Několik věci mi ale radost udělalo, fakt, tak třeba:
Usínání
Večer se odehrává v kruzích, které se pomalu stáčejí kolem postele. Už se chce spát, celý den se chce spát. A s tím je tu i obava z momentu, když má spaní reálně přijít.
Ležím na zádech a vnímám celé své tělo. Naučila jsem se to kdysi díky Silvově metodě, aktivní usínání. Tak tedy ležím na zádech a vím, že se mi chce spát. Cítí to celé tělo, je to aktivní rozhodnutí. Jenže teď vnímám, jak se peřina dotýká mých nártů a holení a najednou cítím tu vůni a začne mě bolet levý palec a pravá loketní jamka svědí od infuzí, které v ní nikdy nebyly, a nabíhá jizva od pravého spánku nad uchem kamsi dozadu na zátylek.
Tak znova, usínám a odprošťuju se od bolesti a od všeho svého, ale to pouto zůstává. Je těžké přesvědčit se usnout bestarostně v momentě, kdy "se to má", skoro jako by náhodný spánek v tramvaji byl daleko vydatnější.
A ve tři hodiny po půlnoci projíždí tramvaj, která pravidelně zarachtá a zaskřípe tak, že vytřeštěně koukám do tmy. A pak konečně pomůže Silvovo mazání čísel na tabuli, takové "učenější" počítání oveček.
Nejklidnější spánek je nad ránem, asi že zase vítáme nový den.
Demokracie
"Taky jsem dospel k nazoru, ze demokracie, ktera stala tolik obeti, nestaci na rozreseni mnoha otazek a dokonce je vyhrocuje. Ale uz jsem na to prilis stary a jsem v cizine, a vim, ze to nevyresim."
Franta Lukeš, mail z 3. 1. 2010
PF 2010
Klidné Vánoce a dobrou naději do nového roku.
Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.
V trhlinách spánku zpívá.
Kdo první na ulici vyjde,
tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší,
ale nezahlédne.
Je zeleno
a to je vše, co zbylo z anděla.
(Co zbylo z anděla, 1960)
ČD... auta jedou, vlaky stojí
Myslím, že jsem ochotná přijmout, smířit se s tím, že vlaky mívají zpoždění. Jsem ochotná připustit, že se to může stát každý víkend třikrát za sebou, po každé, když služeb Českých drah využívám. Uvěřím i tomu, že může být zpoždění v rozsahu hodiny, dvou, tří. Znám to na vlastní kůži, kdo ne? (Kdo nejezdí vlakem...) Chci říct, že více než fakt promarněného času mě roztrpčí jednání zaměstnanců ČD.
Proč se první zprávy dozvíme až po hodině v setmělých polích kolem sedmé hodiny ranní? Proč ta informace zní pouze: Jsme bez elektřiny a za hlasem se rychle zavřou dveře dalšího vagónu? Proč zní další informace: jedeme za 15 minut? A ono se jede za dalších 45 minut. Proč informace: V Benešově si přestoupíte do okamžitě přistavěného panťáku, se v Benešově v 9.28 změní na: První vlak směr Praha odjede v 10.03. Proč paní v okénku, kde se vydávají zpožděnky, nerozdává omluvné úsměvy, ale sprdne naštvané lidi za to, že na ni pospíchaj.
Vím, že to průvodčí, výpravčí, pokladní mají v těchhle chvílích těžké, jsou první na ráně. Ale, tak Ať je pošlou na kurz zdravé asertivity a slušného chování. Protože jinak školí oni mě a pokud za týden opět pojedu trať Tábor-Praha milých 5 hodin, tak budu potřebovat poradit, co s tím... ve smyslu viz výš.
Hudební objevy
Anna Maria Jopek ... díky Mau & Dondovi
Béla Fleck ... díky listopadovému koncertu v Akropoli, Dondovi a dalším dvěma doprovodným ženatým mužům :)
Kings Of Convinience ... díky PK ze samoty
A posledních několik měsíců je mi blízký George Friedrich Haendel: Vodní hudba, Hudba k ohňostroji a Mesiáš, do jiných než "popových" vrstev jsem se u něj zatím nedostala.
