15.01.2010
Usínání
Večer se odehrává v kruzích, které se pomalu stáčejí kolem postele. Už se chce spát, celý den se chce spát. A s tím je tu i obava z momentu, když má spaní reálně přijít.
Ležím na zádech a vnímám celé své tělo. Naučila jsem se to kdysi díky Silvově metodě, aktivní usínání. Tak tedy ležím na zádech a vím, že se mi chce spát. Cítí to celé tělo, je to aktivní rozhodnutí. Jenže teď vnímám, jak se peřina dotýká mých nártů a holení a najednou cítím tu vůni a začne mě bolet levý palec a pravá loketní jamka svědí od infuzí, které v ní nikdy nebyly, a nabíhá jizva od pravého spánku nad uchem kamsi dozadu na zátylek.
Tak znova, usínám a odprošťuju se od bolesti a od všeho svého, ale to pouto zůstává. Je těžké přesvědčit se usnout bestarostně v momentě, kdy "se to má", skoro jako by náhodný spánek v tramvaji byl daleko vydatnější.
A ve tři hodiny po půlnoci projíždí tramvaj, která pravidelně zarachtá a zaskřípe tak, že vytřeštěně koukám do tmy. A pak konečně pomůže Silvovo mazání čísel na tabuli, takové "učenější" počítání oveček.
Nejklidnější spánek je nad ránem, asi že zase vítáme nový den.
