Rovnováha
V Praze mi občas přišlo, že skrz specifické téma své práce jsem opravdovému knihovnictví docela vzdálená. Jako opravdové a nejreálnější knihovnictví mi přišla např. pobočka na Pohořelci nebo v jiné "HorníDolní" Praze.
V Táboře mi občas přijde, že skrz každodenní témata své práce jsem opravdovému knihovnictví docela vzdálená. Jako opravdové knihovnictví mi teď přijde vymýšlení koncepcí, strategií apod, něco takového, čeho jsem se v posledních letech účastnila.
Sním si o tom , že se to dostane do rovnováhy. Že budeme skvěle nabízet skvěle vymyšlené služby se skvělými lidmi za pultem i před ním. Že všichni budou na značkách tak, jak si to představuju, budou tam rádi a sami od sebe. Sama mám zatím potíž v tom, stanovit, kde ty značky jsou a v jaké pozici tam má kdo stát.
Začneme třeba webem: do konce roku 2012 funkční web lahodný oku a uživatelsky plnohodnotný a odpovídající, přehledný, rychlý, jasný. Měřitelný cíl schovaný v návštěvnosti je zakopán někde ve statistikách.
A vůbec budem lahodit oku, čili člověku. Zmizí fialová.
Jistou úvahu o užitečnosti a (a)političnosti knihovny (jestli si to dobře pamatuju), jsem napsala do Knihovnického zpravodaje Vysočiny. Časem to tam třeba bude.
A v dubnu přijede Jiří Stránský, v květnu Jiří Hájíček a v červnu Jiří Šulc. Jiří – to je jméno!
Máme zavřeno aneb Jeden z omylů
Jeden týden v životě ředitele. Malý krůček pro knihovnu, velký skok pro ... Hlava otevřená, snad se tam vše poskládá tak, jak má.
Samozřejmě!
Dnes jsem byla poprvé v knihovně. Zrealizovala jsem totiž radu jednoho z mých kamarádů ředitelů, kterou mi udělil na základě mé otázky: "Co budu dělat, až tam půjdu ne jako čtenář?" Odpověď zněla: "Co by, půjdeš tam jako obvykle, akorát do jiných dveří a budeš za to brát peníze."
(Glosa pro zasvěcené.)
Naposledy
Dnes naposledy v Praze. Ani jsem si to neužila, ten pocit. Asi tam žádný nebyl. Ale!
Byla jsem k tomu "naposledy" POPRVÉ v knihovně Jana Palacha FF UK. A asi půl hoďky jsem si tam za účelem strávení doby čekání poseděla a tvářila se studijně. Myslím, že mi to šlo. Naivně si myslím, že na mě ani nebylo vidět, že jsem o deset let starší než kolem sedící studenti.
A vychutnala jsem si pocit obhájené dizertace. (Ne moji, nikoliv, nikoliv.) A snažila jsem se nevychutnávat si dotěrné pocity loučení na dlouho.
A tohle naposledy by mohlo značit začátek nové rubriky. Nebo upgrade rubriky "knihovna". Předpokládám, že žánrově to bude blízké "auto-moto".
Všechny zdravím.
Kyselina sírová
Nothomb Amélie. Kyselina sírová. Praha : Mladá fronta, 2011. 142s.
V roce 2010 jsme se v našem dívčím bookclubu Světlo! V knihách rozhodly číst zahraniční (opět současné) autory. Výběr jsme si podmínily tím, že dvojice knih budou mít podobné rysy v námětu. První dvojice: literární odchylky, kontroverze ... a já bych řekla úchylky.
Šťastný rok 2011 a 2012
Už několikátým rokem mi Malina zhmotnila moji představu o modrém PF na další rok. Patří jí veliký dík.
Do nového roku si přeju, aby byl s mou rodinou a přáteli a se skauty a kolem knihoven, aby byl radostný a bychom se v něm potkali, aby byl velkorysý k našim chybám a aby byl dobrodružný a zázračný.
Přeju Vám, ať je Váš další rok takový, jaký byste nejvíce chtěli.
Ať je šťastný jako rok 2011.
Co mi dává smysl
Václav mi v době šílenství nad Pánem prstenů tiše vykládal, že nejzajímavější je Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky.
A že byste na to vy (jako my mladí – tehdy) neměli zapomínat. Jezdit z univerzit do ciziny, ale vracet se dělat vědu domů. Jezdit z domovských oddílů na kurzy, ale vracet se zpět. Odstěhovat se od rodičů, postavit se na vlastní nohy, ale jezdit za nimi na prázdniny.
Dává mi to smysl.
A tak jsem vděčná za možnost stvořit letošní komponovaný večer, který vykouzlil štěstí snad nejen v mojí tváři. A těším se v létě na Orlovy. A nepřestávám chodit ráda po Táboře, byť devátém městě v ČR, ale stejně městě měst.
(Začínám chápat letniční církve, pocit opojení je neuvěřitelný. A nebo pěstitele trávy a tak. Pozor, to ale smysl nedává... text končí před závorkou:-))
Dvě divadelní reminiscence a jeden vřelý tip ... možná dva
nejen pro Donda a M(ň)au
Tenhle týden byl plný na mnoho událostí. Naštěstí především kulturních.
V pondělí jsme s naší divadelní partou po dlouhé době zavítali do divadla Rokoko, na programu byla hra Důkaz. Hra byla o matematice, ale jsem přesvědčená, že to nebyl důvod, proč mě její zpracování na prknech Rokoka nezaujalo. Potvrdilo se to, že nejsem, spolu s několika dalšími členy našeho neformálního spolku, cílovými diváky Městských divadel pražských. Chtěla bych se podívat na inspirovaný film s A. Hopkinsem.
Ale ve vztahu k mým milým přátelům od pivovaru mě zaujaly dva prvky hry:
- Kapela matematiků: Ve hře je použit nápad (D&M) z letního výletu o skladbách složených pouze ze vzorečků, tady dokonce pouze z jednoho čísla: skladba se jmenuje "i" (rozuměj: imaginární číslo), jak asi taková skladba vypadá? ;-)
- Bicí: Jedna z hlavních postav – mladý matematik – hraje na bicí, jedná se o jediný hudební doprovod v rámci představení, to mě zaujalo; možná by se dala chytit inspirace :)
Ve středu jsme si spravili náladu v Činoherním klubu. Kupodivu tentokrát nestříkala krev, ale stejně jsem příběh "sedmadvacetileté, že" Blanche snášela nelehce. Navíc jsem kvůli odjezdu do Tábora musela odejít před koncem představení, ach jo. Ale byla to hra s velkým H. Tramvaj do stanice touha (i přes to, že nehraje Vetchý;-) doporučuju. A zazněla tam francouzská věta, co mě M(ň)au učila na naší společné dovolené v Grenoblu: "Vulevú kušé sesoár avekmua?"
Co se divadel týče, z poslední doby jednoznačně doporučuju Petrolejové lampy v Komedii. Něco tak stručně uchvacujícího jsem na prknech asi neviděla. Herecký koncert K.Rodena a I. Uhlířové byl strhující. Doufám, že než divadlo skončí, tak tam ještě něco shlédnem.
A nedá mi to nezmínit čerstvou hru v Disku Já, hrdina, kterou jsem ještě neviděla, ale protože jsem v zajetí Mašínů v rozhlasové četbě na pokračování na Vltavě, tak jsem na ni narazila a chystám(e) se v movém roce. Přidáte se?
